Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

historické pohledy

ISAAC NEWTON, MÝTUS, REALITA A PSYCHÓZA

MUDr. Jaroslav Vacek

Celé generace interpretů života a díla Isaaca Newtona (1642-1727) vybudovaly jeho, s realitou se jen částečně kryjící, mýtus. Nápis na jeho náhrobku ve Westminsterském opatství velebí jeho památku "pro téměř božskou sílu ducha" a  jako "klenot lidského rodu". O jeho genialitě dnes pochybuje málokdo, ačkoliv již Immanuel Kant jeho genialitu popřel a anglická autorka Newtonova životopisu Patricia Farová se odvážila napsat, že "Newton je dodnes slaven jako vědecký génius, přestože žádný vědec nebyl".3 Také v našich domácích literárních zdrojích nacházíme obligátní chválu "objevitele" gravitace, zákonů mechaniky, infinitezimálního počtu, některých astronomických a optických jevů a zpravidla se jen okrajově dozvíme, že daleko největší část svého života strávil studiem témat, která s přírodní vědou nemají nic společného (alchymie, teologie, historie starověku atd.).7 V jeho biografiích se objevují většinou jen vágní údaje o jeho podivínství1,3-5,7 a o jeho pozdějším "šílenství". Zevrubná psychiatrická patografie Isaaca Newtona zatím neexistuje.

Asi sto kilometrů na východ od Nottinghamu a více než dvě stě kilometrů severně od Londýna se ve východoanglickém Lincolnshiru nachází na úbočí řeky Witham u obce Colsterworth nevelká ves Woolsthorpe. V ní se v malém dvoupodlažním domku Manor House se zahradou, k níž se váže slavná legenda s  padajícím jablkem ze stromu, na Boží hod vánoční v roce 1643 narodil Isaac Newton. Jeho předkové byli většinou negramotní rolníci a vlastní otec, prý poněkud extravagantní Isaac Newton, se nedovedl ani podepsat. Vlastnil hospodářství s asi třiceti hektary polí a lesa. Newtonova matka Hannah, rozená Ayscoughová, pocházela z poněkud vzdělanější rodiny a její bratr, absolvent univerzity v Cambridge, byl farářem v obci jen asi dvě míle vzdálené od Woolsthorpu. Newtonův otec zemřel už čtyři měsíce před jeho narozením. Předčasně v sedmém měsíci gravidity své matky narozený pohrobek byl na první pohled tak neduživý, že sotvakdo věřil v jeho přežití. Na Nový rok 1644 byl v  nedalekém Colsterworthu v kostele pokřtěn. Zprvu svou matkou hýčkán, ocitl se tři roky poté v péči své babičky Margery Ayscoughové, když se jeho matka podruhé provdala za o třicet let staršího faráře Barnabase Smitha v blízké obci.1,3,7 Ve velmi spořádané domácnosti své babičky si bez matky pobyl tři roky. Svého otčíma prý nenáviděl a matce její druhý sňatek zazlíval. Je pochopitelné, že psychoanalytici spatřovali v této konstelaci oidipovskou situaci, jež měla výrazně poznamenat celý jeho osobnostní vývoj. Situace se prý vyhrotila natolik, že Newton ve velmi útlém věku vyhrožoval, že zapálí na protest rodinný dům.5 Byl prý osamělým a smutným dítětem bez snahy o kontakty s ostatními dětmi, a proto někteří biografové usoudili, že tím byly podmíněny i jeho celoživotní strachy z emocionálních kontaktů s lidmi včetně jeho celoživotní podezíravosti a tajnůstkářství.

Do dvanácti let navštěvoval Newton vesnickou školu a v roce 1655 ho poslali do střední školy v asi sedm mil vzdáleném Granthamu (Free Grammar School of Edward VI). Nijak nevynikal a spíše upoutal svou schopností vyrábět mechanické hračky (sluneční a vodní hodiny, myší poháněný mlýnek apod.). Bydlel u  lékárníka Clarka a přiučil se lecčemu v chemii. Prožil tam i svou první a  možná i poslední lásku. Miss Storeyové slíbil, že se s ní po studiích ožení. S  dobrými znalostmi latiny a základy řečtiny a hebrejštiny musel na matčino přání studium v šestnácti letech přerušit (1659). Matka podruhé ovdověla a  vrátila se s třemi Newtonovými nevlastními sourozenci do Woolsthorpu. Newton neprojevil o sedlačení sebemenší zájem a sousedé říkali, že je lenoch k ničemu, jelikož většinou posedával v zahradě s knihou v ruce. Na přímluvu ředitele granthamské školy Newtonova matka posléze souhlasila s pokračováním jeho studií. Po zesnulém otčímovi zdědil Newton bohatou knihovnu s převážně teologickými spisy a od šestnácti let si vedl záznamy o svých poznatcích.

8. července 1661 byl osmnáctiletý Newton přijat na univerzitě v Cambridge do "Trinity College", kde zůstal 35 let. Dostal nevelké stipendium, a tak si zpočátku musel (jako tzv. sizar) přivydělávat podřadnými pracemi a půjčováním malých částek na úrok. Věčně zahloubaný a málomluvný podivín se vyhýbal přátelům a i jeho učiteli, matematikovi Isaacu Barrowovi, byl dlouho lhostejný. V roce 1665 se dvadvacetiletý Newton stal s nepříliš ohromujícími výsledky bakalářem umění (Bachelor of Arts) a měl za sebou intenzivní studia matematiky a fyziky. Jeho zájem se však už tehdy rozšiřoval do oblastí, jimž dnes říkáme pseudovědecké (např. alchymie). Těmito tématy se tehdy zabýval i  jeho učitel Barrow. V 17. století ostatně ostré hranice mezi těmito sférami poznání neexistovaly. Někdy v roce 1664 se prý u tehdy jedenadvacetiletého Newtona objevila první jen krátce trvající chorobná změna jeho duševního rozpoložení: ochabnutí duševní aktivity s "melancholickou" náladou. V červnu 1665 vypukla v Cambridge morová epidemie a Newton se vrátil domů, kde pobyl do března 1666. Po čtyřech měsících v Trinity College odjel do svého rodiště na deset měsíců znovu. Newtonovi životopisci píší o letech 1664 až 1666 jako o  "zázračných letech". Newton v nich učinil své největší objevy. Do té doby spadá i světoznámá legenda o jablku padajícím ze stromu. Existuje v několika verzích, jak ji různým přátelům vyprávěl sám Newton. Jednoho dne odešel Newton po obědě do zahrady a ve stínu jabloní pil čaj. Nacházel se v zahloubané náladě, když náhle spadlo ze stromu jablko a v tom okamžiku prý do jeho mysli pronikla objevná myšlenka o gravitaci. Cosi jako tajuplná intuice? Sotva. Newton byl pro svůj objev připraven předchozím studiem spisů mnoha vědeckých veličin minulosti i současnosti (Kepler, Borelli, Hook, Huygens aj.). Lze mít za to, že se tímto problémem již dlouho zaobíral. (Onen jabloňový strom odrůdy "Pýcha Kentu" s plody hruškovitého tvaru vzal později při vichřici za své.) Svůj objev gravitace po mnoho let nepublikoval a uplynulo 48 let do vydání jeho Principií. V roce 1668 se pětadvacetiletý Newton stal magistrem umění (Master of Arts) a na podzim 1669 profesorem matematiky po profesoru Barrowovi. Byl v šestadvaceti letech přijat mezi veličiny koleje a měl být vysvěcen (od toho byl osvobozen pro své "kacířské" odmítání dogmatu trojjedinosti boží). Lepší ubytování v koleji i řádný plat zlepšily jeho sociální postavení. Zřídil si laboratoř, získal mnoho optických přístrojů a  chemických potřeb, vyrobil vlastní zdokonalený dalekohled, leč kromě matematiky, optiky a astronomie se věnoval z dnešního pohledu nevýznamným teologickým a historickým studiím. Více než pětatřicet let byl zaujat "temným uměním" (the darker art),1 tedy alchymií. Zaujat spisy německého mystika Jakoba Böhmeho (1575-1624) věřil v možnost transmutace elementů, ač jeho alchymie měla spíše spirituální povahu. Novoplatonská představa o univerzu proniknutém duchem a spirituálními silami se stala jeho krédem. Chtěl tyto taje univerza odkrýt.1,3,5,7 Žil téměř mnišským životem. Kvůli svým pokusům sotvaco vestoje pojedl, spával pět hodin denně a konzumoval ohromná kvanta kávy. Neměl zájem o materiální věci každodenního života. Jeho nesčetná studia dávné minulosti ho přiváděla k úvahám z dnešního hlediska až směšným (např. že Mojžíš byl prvním alchymistou, současná matematika je jen oživením Pythagorových myšlenek, pravé náboženství pochází od synů biblického Noe, kteří ho předali Abrahámovi, Davidův syn Šalamoun byl největším filozofem, je třeba poznat rozměry jeho chrámu, které inkorporují předlohy univerza, a svatý oheň v jeho chrámu byl ohněm slunce, biblická proroctví obsahují mnoho pravdy i pro současnost, v roce 1944 skončí trýznění Židů - zde se mýlil o jediný rok -, v roce 2370 začne tisíciletý věk míru atd.). Britský ekonom John Maynard Keynes (1883-1946), jenž vyučoval na univerzitě v Cambridge, prostudoval Newtonovy nepublikované zápisy o alchymii a v roce 1946 ho popsal jako "posledního z mágů, posledního z Babyloňanů a Sumeřanů." "Alchymie byla jeho privátní věcí, věnoval se jí v tajnosti a v temnotách, kde rozpouštěl, destiloval, sublimoval a zvápňoval," napsal Ackroyd.1 Někdy se tvrdí, že by Newton bez svých alchymistických studií nebyl schopen vytvořit teorii gravitace, a něco pravdy na tom snad i je. Hledal neviditelné síly, působící mezi materiálními částmi světa, což odpovídalo představám alchymistů o  tajuplných skrytých silách ve světě, které ho oživují. Hodlal moderními technickými experimenty potvrzovat magické myšlení starých alchymistů. Newton také naznačil hypotézu éteru prostupujícího celý vesmír, jenž odpovídá za magnetismus i přitažlivost. V roce 1672 byl devětadvacetiletý Newton přijat do Královské společnosti v Londýně (Royal Society). Na jaře 1679 mu zemřela matka a Newton zůstal půl roku doma. V dopise svému příteli, fyzikovi a chemikovi Robertu Boylemu (1627-1691) psal o "jistých skrytých principech přírody" a  posteskl si na své křehké zdraví. Byl to jeden z mnoha písemných dokladů Newtonova celoživotního hypochondrického sklonu. Významná byla Newtonova setkání s britským astronomem Edmondem Halleyem (1656-1742), jenž proslul svým výpočtem návratu komety po 76 letech. Halley přijel v létě 1684 do Cambridge za Newtonem své výpočty konzultovat. Co říká legenda? Halleyův dotaz na oběžnou dráhu komety. Newton: "Elipsa." Halley: "Jak to víte?" Newton: "Protože jsem to tak vypočetl" ("Why, I have calculated it"). Newtona inspiroval Halleyův entuziasmus, zrevidoval své zápisky a sepsal devět přednášek do spisu De motu corporum (O pohybu těles), kde předběžně vyjádřil svou bazální tezi, že principy pozemské a nebeské gravitace jsou totožné. Byla to příprava jednoho z největších děl v dějinách vědy Philosophiae naturalis principia mathematica (Matematické principy přírodní vědy). Newton poslal svůj spis Halleyovi. Ten vydání schválil. Celý latinsky psaný třídílný spis měl 511 stránek a vyšel v roce 1687 ve třech stech kopiích, kus za devět šilinků. Sotvakdo chápal jeho obsah. Lidé v Cambridge na Newtona ukazovali, hele, to je ten, jehož knize nikdo nerozumí. Další dvě vydání z let 1713 a 1726 Newton doplnil a i trošku pozměnil, spíš nepříliš šťastně. Co říci k dílu dnes? To převratné platilo donedávna, než to svou teorií relativity zkorigoval Einstein: Svět je ohromný stroj, spočívající na matematických principech a je měřitelný a vypočitatelný. Jenže Newton apodikticky vyhlásil, že on hypotézy nevymýšlí ("Hypotheses non fingo"), tedy že nepředstírá, že ví, co neví.2 Nemyslím, že by slovo dodržel. S mechanickými zákony prý k vysvětlení světa nevystačíme. Vše je závislé na duchovním principu, tedy na vůli boží. Mechanismus běhu světa slouží božské teleologii: plní účely Bohem stanovené.2 Bůh je jakýsi mechanik, opravující poruchy světa.6 Vesmír byl stvořen, idea stvořitele a prvního hybatele platí, ne však onen prostý deismus, vždyť řízení světa boží vůlí pokračuje. Své "historické" práce, otevřeně řečeno spekulace vzdálené vědě, sestavil do spisu Chronologie. Scestnost jeho myšlení v něm je prý zřejmá. Farová3 píše, že se Newton nezdráhal překrucovat důkazy, aby čísla odpovídala jeho teoriím.

Mladší Newtonův druh z Cambridge Georg Montague, později povýšený do šlechtického stavu jako lord Halifax, se stal ministrem financí a získal pro Newtona úřad ředitele královské mincovny s platem mnohonásobně vyšším než v  Cambridge, a tak tehdy třiapadesátiletý Newton od roku 1696 až do smrti bydlel v Londýně. (Za zmínku stojí jeho nechuť k cestování. Nikdy nepřekročil hranice východní Anglie a jeho největším cestovatelským dobrodružstvím byla plavba proti proudu Temže do Greenwiche u Londýna.) Své obydlí v britské metropoli Newton několikrát změnil. Krátce bydlel v sídle mincovny v londýnském Toweru, pak ve Westminsteru (St. Martin Street, Broad Street a později v Jermyn Street). Od roku 1717 se mu starala o domácnost jeho mimořádně půvabná neteř Kateřina Bartonová (prý milenka lorda Halifaxe, později provdaná Conduittová). Naposled přesídlil do tehdejší vesnice Kensingtonu, kde i zemřel. Pověsti o  jeho působení v mincovně příznivě nevyznívaly. Až fanaticky pronásledoval padělatele měny, najímal špehy a odměňoval informátory, kteří udávali své druhy. V několika případech si vynutil i popravu padělatelů.1,3,7 V roce 1701 byl poprvé a naposled zvolen do parlamentu a v roce 1703 se šedesátiletý Newton stal prezidentem Royal Society. Povýšení do šlechtického stavu následovalo v roce 1705.

Newton se nikdy neoženil a není nic známo o jeho případných láskách s výjimkou slečny Storeyové v Granthamu v jeho osmnácti letech. Nezapomínejme, že celibát profesorů univerzity v Cambridge byl až do konce 19. století povinný, nicméně pověstí o Newtonově homosexualitě bylo dost. Švýcarský matematik a astronom Nicolas Fatio de Duillier pobýval od svých pětadvaceti let často v Anglii (Londýn, Cambridge). S Newtonem se potkal v Royal Society. De Duillier se stal se stoupencem nějaké ultraprotestantské francouzské sekty a náboženským fanatikem se zájmem o okultismus a alchymii. Newton byl na něj silně citově poután, ač s ním po čtyřech letech kontakty přerušil. Jeho skon koncem devadesátých let 18. století ho však zdrtil, a to krátce před výrazným zhoršením jeho duševního stavu. Na smrtelné posteli měl Newton říci, že zůstal navždy panicem, a v zachované dokumentaci se nenašel ani náznak jeho jakýchkoliv hetero- či homosexuálních zkušeností.

O Newtonově tělesném stavu mnoho nevíme. Myopik nevelkého vzrůstu, astenik, později snad plnoštíhlý až obtloustlý brunet.3 Známe sedmnáct Newtonových portrétů, nejlepší tři od německo-anglického portrétisty Sira Gotfreye Knellera (1646-1723): dlouhé stříbřité a nápadně lesklé vlasy, poněkud vystouplé oči, plná ústa a prominující nos. Celkový dojem zahloubaného člověka s výrazem lehké anxiety. Newton trpěl dnou, s věkem přibývalo ledvinových, žlučníkových a dnavých kolik. Před smrtí se přidružila infekce močových cest při hypertrofii prostaty s močovou inkontinencí. Jeho pohyblivost byla v  závěru života omezena, a proto se pohyboval na pojízdném křesle. Ve stáří vegetarián, celoživotně silný konzument kávy, v jídle střídmý a abstinent. V  posledních třiceti letech života v Londýně ho lidé znali jako vždy pečlivě oblečeného a vlídně vyhlížejícího majestátního muže s uhlazenou elegancí a se sebejistým vystupováním.

Od jara 1722 se Newtonovo zdraví pozvolna zhoršovalo. Přidaly se opakované záněty plic. Newton zpřísnil svou už tehdy střídmou dietu. K snídani mu stačil čaj, chléb a pomeranč. Pil jen vodu. Ještě v září 1723 podnikl s oxfordským profesorem Davidem Gregorym výlet do hvězdárny v Greenwichi, aby pozoroval oblohu. Dne 2. března 1724 předsedal schůzi Royal Society. Po návratu domů do Kensingtonu měl silné bolesti. 19. března 1724 v jedenaosmdesátém roce svého života zemřel. Skvostný pohřeb. Rakev neslo šest proslulých šlechticů a  Newtonovy ostatky uložili ve Westminsterském opatství, kde byl vztyčen mramorový náhrobek.

Důvodných i neodůvodněných pověstí o Newtonově duševní nenormálnosti se už za jeho života, hlavně však později, vynořilo nepočítaně. Některé až groteskní, jiné realitě odpovídající, nezřídka s podotknutím, že výstřednost a případně až šílenství ke genialitě patří.1,3 Snahy o vylíčení jeho povahových zvláštností vyúsťovaly do zevrubných seznamů projevů Newtonova podivínství: nevrlý samotář a nepříjemný málomluvný introvert, nedůvěřivý až k  podezíravosti, sklon k úzkostem i k výbuchům vzteku. Roztržitost vskutku mimořádná. Jeho zaujatost prací byla skutečností, velebení jeho trpělivosti a  nenáročnosti bylo idealizací. Stejně jako u mnoha jiných velikánů se vytvářel Newtonův mýtus génia. Kritikové, a bylo jich v jeho době hodně, ho líčili jako záludného tajnůstkářského oportunistu, který deptal oponenty a podplácel příznivce, aby napomáhali šířit o něm fámu největšího fyzika světa. A také vlastnosti nehodné u racionalitu ztělesňujícího génia. Newton pravzorem moderního vědce vskutku nebyl. Kdo jím na přelomu 17. a 18. století ale byl? Jeho teologickým a historickým otázkám věnované knihy (matematická analýza bible, biblická proroctví, kabalistická numerologie, židovská historie atd.) jsou plné nedůsledností, rozporů, spekulací i hrubých chyb. Ani jeho slavná díla z matematiky, fyziky a astronomie nebyla jen vědecky střídmými úvahami. Newton se i v nich rozmáchl hodně do široka a probíral v nich věci, jež s  titulkem měly sotva co společného. Jeho Optika je i o sopkách, chemii, kapilaritě, o stavbě těla zvířat a nezbytně i o Bohu. Vznikly i další legendy. Newtonův pes Diamond. V londýnském bytě převrhl hořící svíčku a vzniklý požár zničil mnohaleté Newtonovy zápisky. Dle jiných se to událo už roku 1692 v  Cambridge a pachatelem byl prý kokršpaněl Troy. Mnozí soudili, že právě tahle příhoda připravila Newtona o rozum.

Byl Newton vůbec někdy psychotický? O tom pochybovat nelze. Popisů jeho nemoci duše je víc, všechny sporé a nejasně doložené. Pár důkazů přetrvalo: dopisy z  devadesátých let 17. století a z počátku 18. století. A jeho již zmíněný spis Chronologie. Už byla zmíněna jeho asi první fáze nemoci v roce 1664, kdy došlo u jedenadvacetiletého Newtona k několikaměsíční depresi ("melancholii"), z níž se vymanil bez následků. Někdy v roce 1672, kdy mu bylo devětadvacet, se rozvinulo jakési podivné rozpoložení mysli se střídáním bezdůvodné podrážděnosti s hlubokou depresí. Jeho tehdejší věhlas byl značný, ač byl jako už mnoho let před tím konfrontován s námitkami svých odpůrců a kritiků. Newton požádal v roce 1673 sekretáře Royal Society Oldenburga o své vyškrtnutí ze společnosti. Je pro ni jen neužitečnou přítěží. Takže mikromanie a deprese? Oldenburg mu nevyhověl. Krátce poté vydal Newton prohlášení, že s "filozofií" (kam tehdy Britové řadili i fyziku) nadobro skončil. A ani ho nenapadne reagovat na kritiku svého díla. "Byl jsem pronásledován diskusemi po zveřejnění své teorie světla a musel jsem hanět sám sebe za svou neopatrnost, ?že jsem se nechal vyprovokovat k polemikám. Zbavily mě požehnaného klidu." Jen psychoreaktivní výkyvy z duševní rovnováhy? Ani nejprohnanější psychiatr by psychózu nediagnostikoval. A dál? Prý to propuklo po padesátce (1693). Pravda, těch pět, šest let prý bylo neplodných. Hluboká únava, častá extrémní sklíčenost, duševní pasivita. Takže zase totéž co už dvakrát před tím (1664, 1673). Jenže toho bylo už trochu víc. Od podzimu 1692 jeho úzkost nepolevovala. V noci už nespal skoro vůbec a nejedl téměř nic. Přesto sepsal bizarní alchymistický výpotek s titulkem Praxis. Textu rozuměl sotvakdo. Byl zašifrován do jazyka alchymistů. Nejen to, ono šlo už o inkoherence. Psal o  dvou nezralých substancích ("immature substances"). Co to ale bylo? Je to prakticky nepřeložitelné, smysl unikne i dobrému angličtináři: "become a pure milky virgin-life nature drawn from the menstruum of sordid whore". Zkusme to přeložit: Ty dvě "nezralé substance" "dostávají čistě jako z panny mléčnou povahu jako získanou z menstrua špinavé kurvy". Ackroyd1 si posteskl: "Tohle je řeč magiků, a ne experimentátorů."1 Já to koriguji: nikoliv řeč "mágů", nýbrž "šílenců". Zkuste přeložit jinou sentenci: "Will then become oyles shining in the dark & fit for magicall uses". Jednotlivá slova, prosím, to ano. Nějaké leknutí v temnotách a že je to dobře k magickému užitku, jenže co ten termín "oyles" a jaký je smysl celé sentence? Asi se ptáte, kam tím mířím. Zmatený maniak by možná takové bláboly pronesl, sotva by je však napsal do učeného spisu - a Newton nikdy manický nebyl. A melancholik? Ani to k němu nepasuje, že? Jak to tedy bylo? Už bychom skoro sázeli na periodickou afektivní psychózu. To, co Newton tehdy napsal, se však do toho jaksi nehodí. Takže schizofrenik? Nebo pán na počátku demence? O tu však u Newtona od roku 1693 až do posledka zaručeně nešlo. Nepředbíhejme. Co jiné písemné pozůstalosti? Ono staré "litera scripta manet" přece platí? Další důkaz Newtonova "mentálního kolapsu"? Politik z ministerstva námořnictví Samuel Pepys (1633-1703) obdržel od Newtona psaní z 13. září 1693, týkající se jeho povýšení. Newton se mu svěřil, že svou mysl už nedovede udržet v pořádku: "Jsem mimořádně rozrušen tím zmatkem ("embroilment") a nespím a nejím už dvanáct měsíců a neudržel jsem si ani původní konzistenci své mysli." Ani náznak nozagnozie, ani stopa inkoherencí, že? Jenže pár dní poté obdržel jeho přítel, anglický filozof John Locke (1632-1704) od Newtona psaní s jakýmsi náznakem výčitek. Obsah zmatený. Cosi od filozofa ho rozrušilo. Měl ho uvést ve zmatek s ženami ("you endeavoured to embroil me with women") a pak už inkoherentní vazby. A tohle všechno jen a pouze reaktivní? Jen z přepracování a že nespal a nejedl, či že ho nenechali kritici na pokoji? Nevěřím, nevěřili tomu tehdy mnozí, tím spíš, že podobné dopisy napsal i dalším veličinám (Huygens, Leibniz atd.). Lze se divit, že se mezi učenci šířila zpráva, že se zbláznil a ztratil rozum? Ono to trvalo nejméně osmnáct měsíců.1 Jistý skotský reportér sdělil vyděšenému holandskému vědci Christianu Huygensovi (1629-1695), že Newton měl ataku "zuřivosti" nebo "šílenství" ("frenzy") poté, co mu shořely jeho zápisky za požáru jeho laboratoře. A že by ten požár onu psychózu evokoval? Na to se nevěří. Pokusů o zpochopitelnění nepochopitelného bylo a je jako máku, naposled k tomu naváděli daseinsanalytici. Na místě jsou protiargumenty. V roce 1696, tedy dva tři roky po těch inkriminovaných dopisech, se Newton stal ředitelem královské mincovny, zanedlouho předsedou Royal Society, pak poslancem parlamentu, až ho královna Anna pasovala na rytíře. A v Londýně uhlazené chování, elegance par excellence. V roli schizofrenika? Jenže perzekuční ideje tu byly, jak se ale zdá, nijak moc v popředí nestály a koneckonců Newtonovi sklon k nim nechyběl od mlada. Kretschmer pomýšlel na "pozdní schizofrenii", v dalších vydáních své proslulé knihy "Körperbau und Charakter"4 i v monografii o geniálních lidech couvl a spokojil se jen s tipem na "schizotýmní osobnost", popř. na "schizoida". Že by to jako klinická diagnóza stačilo? Spíše ne. A otrava těžkými kovy z alchymistických pokusů?3 Její riziko existovalo, hlavně rtuť, snad i olovo či vizmut. U rtuti bych se pozdržel. Čtyři desetiletí Newton experimentoval, v Cambridge v kůlně a ve svém bytě, v Londýně měl každý byt laboratoř. Rtuť se odpařuje i při pokojové teplotě a páry se vstřebávají plícemi téměř stoprocentně. Vzrušenost až eretismus a střídavě deprese, to by odpovídalo, ostatní symptomatika však ne (třesy, poruchy paměti a řeči). Vyspekulovaných diagnóz bylo víc. Dokonce epilepsie (co si tipnout na Faberovu epileptózu?) a "senilní demence", takže i morbus Alzheimer? Sotva. Objevila se i novinová zpráva v Lidových novinách (rok 2008, od paní Kláry Tylové), že anglický profesor baron Simon Cohen odhalil jak u Newtona, tak i u Einsteina Aspergerův syndrom. Ponechávám bez komentáře. Zůstaňme střízliví. S míněním Möbiuse, že si autoři navykli líčit Newtonovu psychózu zveličeně, souhlasit nemusíme. Udivuje mě, že se i jindy spíše zveličující Lange-Eichbaum drží zpátky.5 Newton byl prý přepracovaný a neurotický, duševně chorý však nikoliv. Měli bychom se spokojit se sentencí, že Newton byl zároveň "blázen, zloduch a  génius"?5 Dimenze psychózy dosažena byla, hlavně po jeho padesátce. Periodicita možná, nikoliv jistá. Schizoafektivní psychóze Newtonova nemoc neodpovídala. Spokojme se s popisem symptomatiky. Komu se to nelíbí, ať spekuluje ještě víc, než tomu bylo dosud.

LITERATURA

Čes a slov Psychiatr 2010;106(1): 55 -59

Zpět