Česká a slovenská psychiatrie

Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

recenze

Heretiková Marsalová A, Heretik A.
SMRŤ AKO PERSPEKTÍVA

Bratislava: Ikar, a.s., 2023, 151 s.

V neděli 17. dubna 2022 ve Šternberském paláci v Praze, na výstavě "Falza? Falza!", ve zšeřelé místnosti, kvůli citlivým exponátům ze sbírky zavražděného následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este, jsem spatřil známou osobnost slovenské psychologie a psychoterapie Antona Heretika. Již téměř osm let jsme se nesetkali. Posteskl si, že po dokončení knihy "Dobro"1 jej přepadla thassofobie a neví, jakému tématu se nyní věnovat. Primárně, ovlivněn více než dvaceti lety klinické práce s přeživšími z koncentračních táborů a z různých válek, jsem zareagoval: "Napsal jsi "Zlo"2 a "Dobro". Zbývá "Smrt". Anton Heretik a jeho manželka Andrea, též přítomná, byli tímto návrhem zaskočeni. On (narozen 1950) méně nežli jeho mladá žena. Naštěstí nikoliv na dlouho, neboť 24. října 2023 se konal křest výše uvedené knihy. "Krst bol tradične veľký, plné kníhkupectvo a hodinová autogramiáda".2 V listopadu 2023 autoři prezentovali úspěšně svou knihu také na bratislavském knižním veletrhu "Bibliotéka", včetně diskuse.3

Publikace je koncipována jako "kritický katalóg smrti", jak ji přiléhavě v doslovu označil Michal Havran, a je rozdělena do 13 kapitol na 108 stránkách textu. Z tohoto omezeného rozsahu je patrno, že autoři si nedělají čáku na encyklopedicky vyčerpávající přehled publikací, nýbrž vycházejí ze svých zkušeností a preferencí, které jsou především u spoluautora generačně vázané, například Raymond Moody, Elisabeth Kublerová-Rossová, Carlos Castaneda, četli jsme je buď v originálech, pokud se nám výjimečně dostaly do ruky, nebo častěji v kolujících strojopisných českých nevydaných překladech.

Podle rozsahu textu je nejvíce prostoru (v sestupném pořadí) věnováno smrti kriminální (oba autoři jsou soudními znalci), sebevražednosti, eutanazii, smrti a úzkosti a smrti jako ztrátě. Nepřekvapí relativně značný prostor pro téma smrti a umění, vždyť spoluautorka je známa též coby výtvarnice a knihu ilustrovala. Nejčastěji jsou zmiňováni Sigmund Freud a Irwin D. Yalom. Opět se projevuje příchylnost spoluautora k Milanu Kunderovi.

Česká a slovenská psychiatrie

Kniha je psána lehce, svižně, čtivě, neboť do informací z děl různých autorů se vplétají kazuistiky, ukázky z praxe, ze snů a upřímná osobní sdělení autorů, týkající se tématu smrti. Navíc se "dá čítať na preskačku, každá kapitola má vlastný život (i smrť)". Vše je místy okořeněno bonmoty typu: "Najlepším marketingovým ťahom svetových náboženstiev je prísľub večného života, teda nesmrtelnosti. Je to však len prísľub. Za komunizmu existoval devizový príslub, aby človek mohol vycestovat na Západ (do raja)." Spoluautor má velmi blízký vztah k humoru, je též gelotologem, jak je vidno například z jeho knihy "Humor", a osobně je znám jako člověk humorný a vtipný. Proto nechybí kapitola "Smrt a humor", kde jsou uvedeny také vtipy, především židovské. Neboť vtip je humorem ducha a humor je vtipem duše.5

Spoluautor vzpomíná na Miloše Vojtěchovského, jehož zažil (společně s nížepodepsaným) jako jednoho z vedoucích první oficiální česko-slovenské federální komunity Jaroslava Skály, jež se v nezměněné podobě scházela od srpna 1980 do října 1988, což byla pravděpodobně nejdelší doba ze všech výcvikových komunit systému SUR (Skála, Urban, Rubeš). Miloš Vojtěchovský s námi dělal thanatologická cvičení. Jedno z nich navrhl již v roce 1960 Gregory Corso, zde je uvádíme v českém překladu:

"Pojďme trošku umřít
Trochu si to natrénujeme
Budem si hrát pár hodin na mrtvé
nechť si každý utká elegantní trvanlivý rubáš
zbuduje fantastické hrobky
vyřeže doživotní rakve
a vymyslí nevídaný způsob zesnutí!"7

V souvislosti s autory zmiňovaným tabuizováním tématu smrti nemohu nevzpomenout jeho terapeutického odtabuizování na protialkoholních odděleních psychiatrické kliniky v Praze: v "Apolináři" a "Lojovicích", které začalo na Klusu (Klub usilujících o střízlivost) 20. 11. 1986. Přeplněná síň Stanislava Kotulana, pojmenovaná po prvním předsedovi Klusu, "se stala svědkem nesmírně živé diskuse; připomínek bylo tolik, že se pokračovalo i při Klusech následujících. Naprostá většina přítomných uvítala otevření tohoto tématu. Pouze 8,5 % mužských a 11 % ženských účastníků bylo proti ventilování této problematiky."8 "Od této chvíle mám úplně jiný názor na smrt a její souvislosti - jako životní nutnost v slavnostním chápání"8. "Dnes jsem poprvé slyšela mluvit o smrti s jakousi milou laskavostí, jako o něčem přirozeném. Určitě o tom budu hodně přemýšlet a snad se mi podaří změnit svůj vztah k umírání a smrti. A přestanu z toho mít hrůzu."8

Dojímavým a zajímavým doplňkem je osobní zpověď recenzentky Svetlany Žuchové v doslovu.

Jediná nepřesnost nejde na vrub autorů, nýbrž Radkina Honzáka, z jehož publikace citují a který uvádí, že eutanazie je v Holandsku legalizovaná (s. 110). Není. Eutanazie, stejně jako pomoc při sebezabití, je trestným činem. Trestní zákoník uvádí pouze jednu výjimku, kdy eutanazie není trestná a kdy je možná, ovšem za dodržení velice přísných podmínek.

Stejně jako se uzavírá a přitom stále opakuje kruh života a smrti, tak se - za pomoci slov básníka - uzavírá i tato recenze, přičemž mystérium přetrvává:

"A věru ani ještě v hrobě
se nevyjasní jejich báj,
neb Smrt i Život nesem v sobě,
jsmeť sami jejich taj."9

Jindřich Mischa Nerad M.D.
Nevázán k žádné instituci
Finanční podpora: žádná
Amsterdam, Nizozemsko

Literatura

Čes a slov Psychiatr 2024;120(1): 52 -53

Zpět