Česká a slovenská psychiatrie

Časopis
Psychiatrické společnosti ČLS JEP
a Psychiatrickej spoločnosti SLS

historické pohledy

ISSN 1212-0383

FRIEDRICH NIETZSCHE A JEHO "ZARATHUSTRA" - 1. část

MUDr. Jaroslav Vacek

Autor vůbec první psychiatrické patografie Friedricha Nietzscheho (1844-1900), německý psychiatr Paul Julius Möbius (1853-1907) ukončil svou monografii z přelomu 19. a 20. století¹⁵ skeptickou větou: "Seid misstrauisch, denn dieser Mann ist ein Gehirnkranker" ("Buďte obezřetní, tento muž je mozkově chorý"). Jeden z Nietzscheho italských vydavatelů Mazzino Montinari jeho soud v roce 1963 ještě vyostřil výrokem, že "Nietzsche je nemoc".⁹ Zevrubné studium Nietzscheho literárního díla ani nesčetných jeho dílu věnovaných publikací nepřináší dostatek podkladů, z nichž by se dalo spolehlivě usuzovat na souvislosti mezi Nietzscheho terminální paralytickou demencí a jeho předchozí celoživotní literární a filozofickou tvorbou. Většina současných zájemců o jeho dílo není dostatečně informována o Nietzscheho premorbidní osobnosti, zejména ve vztahu k jeho abnormálním sexuálním sklonům. Psychiatry zaujme i výskyt jeho možných sluchových halucinací, nejvíce však význam jeho úvah pro Freudovu nauku i pro závěry dalších představitelů dynamické psychiatrie (C. G. Jung, A. Adler aj.). Současné pohledy na jeho dílo jsou hrubě deformovány zneužitím jeho představ nacisty a fašisty, o jejichž přízeň se svými aktivitami postarala jeho sestra Elisabeth Förster-Nietzsche (1846-1935). Nietzsche figuruje ve vědomí mnoha současníků jako hlasatel pangermanismu a antisemitismu, ačkoliv byl, zejména po svém rozchodu s Wagnerem, jejich odpůrcem a jeho ostouzení Němců bylo nezřídka až přehnané. Lze arci připustit, že více jeho antidemokraticky namířených idejí, včetně kritiky panující morálky s oslavou násilí a války, poskytlo nacismu a fašismu vítané zdroje jejich ideologie. Sotva lze však bez výhrad přitakat vyjádření norimberského procesu s nacistickými zločinci v roce 1946, dle něhož byl Nietzsche největší postavou nacistické ideologie.³ Pokus zbavit ho jakékoliv viny za zneužití jeho myšlenek je však stejně pochybný jako snaha jeho odkaz stavět paušálně na pranýř.¹²

Jaspers⁶ výstižně napsal, že poukazování na jeho nemoc vedlo k jeho zlehčování. "Je to dílo paralytika," prohlašují někteří, zatímco jiní argumentují tím, že Nietzsche před rokem 1888 očividně duševně chorý nebyl. Málokdo chápe, že bylo možné obojí. Lze dokonce připustit, že právě jeho duševní choroba umožnila v jeho tvorbě i to, co by bez ní nejspíše nevzniklo. Který filozof ovlivnil evropskou kulturu končícího 19. století silněji než Nietzsche?

Outsider německé filozofie,¹¹ jen filozofující básník a spisovatel?¹² Ucelený filozofický systém nevytvořil,¹⁶ jeho spisy jsou nahromaděním jiskřivých aforismů, paradoxů, podobenství a symbolismů, jejichž luštění není pro čtenáře snadné. Původně filolog, skvělý znalec řecké mytologie i antické literatury, obléká své ideje do jejich hávu. Je ve své kritice společnosti útočný, dává prostor úšklebkům, používá skryté a temné narážky a nevyhýbá se ani bezohledným urážkám, nehoráznostem a spílání.^15,16,29 "V jeho pozdním díle mu není žádný instinkt příliš nízký, žádné zkracování dost pochybné, žádné slovo dost příkré, pokud se tím zesiluje apelativní charakter jeho rétoriky", píše Schmidt.²⁴ Jeho aforistický styl je oslnivý^1,25 a tak mohl německý spisovatel Gottfried Benn (1886-1956) právem ve třicátých letech minulého století napsat, že byl Nietzsche "od Luthera největší německý slovesný génius". Jeho filozofický systém je zmatený a i jeho základní ideje "nadčlověka", žádoucí "panské morálky" a nejvíce jeho idea "věčného návratu" nejsou zcela jednoznačně vysvětleny, čímž poskytuje šanci i svévolným interpretacím. Cílem tohoto sdělení není seznamovat čtenáře s jeho filozofií, jde spíše o to, do jaké míry lze jeho myšlenky svést na jeho k demenci vedoucí onemocnění. Lze jeho vychloubačnost svést na paralytikovo velikášství? Zdůraznil ji ve svém posledním autobiografickém díle "Ecce homo",¹⁷ kdy už nemoc jeho duši bez pochyb poznamenala (1888): "Jsem povinen říci lidstvu, kdo jsem. Kdo dokáže dýchat vzduch mých spisů, ví, že je to vzduch výšin, silný vzduch. Učinil jsem lidstvu dar největší, jaký mu byl učiněn. Tato kniha (...) je nejhlubší kniha, zrozená z vnitřního bohatství pravdy, nevyčerpatelná studnice (...) naplněná zlatem a dobrotou." Nietzsche připojuje i řadu obdobně laděných a ihned zodpovídaných otázek ("Proč jsem tak moudrý?" "Proč jsem tak chytrý?" "Proč píšu tak dobré knihy?" a "Proč jsem osudovostí?"). Nárůst jeho domýšlivosti nedlouho před dramatickým propuknutím jeho "šílenství" v lednu 1889 pravděpodobně už chorobnou bázi měl: "Stal jsem se nejnezávislejším duchem Evropy a jediným německým spisovatelem," napsal přítelkyni Malwidě von Meysenburg na podzim roku 1888. Vliv paralytické megalomanie v té době však nepřeceňujme. Ani jeho dřívějším elaborátům není obdobná sebejistota s přeceňováním vlastní osobnosti cizí.

Nietzscheho literární produktivita byla ohromující, zejména v osmdesátých letech 19. století, kdy už luetický mozkový proces bez pochyb probíhal. Jeho filozofické postoje se měnily, takže někteří historici píší o jeho třech tvůrčích etapách. V první, geniálně romantické, mu byl ideálem romantický umělec, génius, jenž postihuje smysl všeho intuicí.^16,25 Vydal "Zrození tragédie z ducha hudby" (1871) s diferenciací tvůrčí aktivity na dionýský a apollinský element. Tyto termíny převzal od svého basilejského přítele, historika umění Jacoba Burkhardta (1818-1897). V popředí stojí v té době Nietzscheho obdiv k Schopenhauerovu dílu a oslnění Wagnerovou hudbou. A smysl onoho "dionýského"? Žádná stručná a výstižná definice neexistuje. Obraťme se k řecké mytologii. Diův syn Dionýsos, bůh vína, veselí, družnosti a tvůrčí síly, extáze a inspirace umělců, tradičně slavený při bakchanáliích, představoval kreativitu z iracionálních, mytických, mystických, intuitivních, emocionálních a pudových impulsů. Byla to opojenost a výraz vlivu v té době jím opěvované iracionální Schopenhauerovy "vůle". A protiklad? "Apollinský" princip. Apollon, syn Dia a Titánky Léty, bůh slunce a světla, ochránce života, garant řádu a pořádku, reprezentoval racionalismus, Sokrata a jeho pokračovatele (Platóna, Aristotela aj.). Předělem ke druhé tvůrčí fázi byl Nietzscheho radikální odklon od Wagnera i Schopenhauera, nedlouhé koketování s filozofickým pozitivismem a literárním naturalismem s příklonem ke scientismu ("Vědec je víc než umělec") a kniha "Lidské, příliš lidské" (1878-1880), věnovaná Voltairovi. Po vážném churavění v roce 1879 se objevily "Ranní červánky" (1881) a "Radostná věda" (1882). Mystická třetí fáze je novým ponořením se do ducha fáze první. Vyvrcholením je jeho hlavní dílo, báseň v próze "Tak pravil Zarathustra" (1883-1885), dle některých jeho největší "filozofické dílo". Lze ho srovnat s díly takového Kanta či Hegela? Vyloučeno. "Zarathustra" skutečným filozofickým dílem není. O obvyklých filozofických termínech (substance, duch, matérie apod.) se v něm nehovoří. Jen bizarní vyprávění, přecpané aforismy a metaforami. Každý si položí otázku, co tím chtěl Nietzsche vlastně říci. Ve mně se vyvrbil pocit vlastní intelektové inferiority. Není má rozumová kompetence poněkud suspendována? Ale to trochu předbíhám. Jako psychiatr jsem nezískal dojem, že jde o dílo šíleného paralytika. Spíš obdiv. Něco takového bych jakživ stvořit nedokázal.

Nietzsche "přehodnotil všechny hodnoty", zavrhl dosud platné morální principy jakožto "morálku otroků" a odmítl křesťanství ("Bůh je mrtev", nikoliv, že neexistuje). "Filozofuje kladivem" ("Soumrak bůžků" 1888)^12,25 a neguje metafyziku. Vše staré odhoďme (nihilismus), "nic není pravda, vše je dovoleno" ("Nichts ist wahr, alles ist erlaubt").²⁴ Víra v rozum je mylná (iracionalismus), nad ním stojí instinkt a intuice. Morálku otroků (slabých, chorých, zvrhlých) diktuje jejich resentiment (slabí nenávidí mocné, chudí bohaté, oškliví krásné, choří zdravé). Jedině "z morálky pánů" se zrodí "nadčlověk". Utopický pojem, stále zmiňovaný, arci jen vzletné formulace, symbolismy a podobenství. Jasná definice? Tu nenajdete. "Der Ubermensch ist der Sinn der Erde" ("Nadčlověk je smyslem Země"), napsal Nietzsche. Je snad tohle definice? Sotva, že? A "Ubermensch" ("nadčlověk")? Nic než utopická představa ideálního, zdravého a silného člověka. Pouhý biologizující pohled na lidstvo to ale také není. Pravda, Nietzsche Darwinově ideji vzniku a vývoje člověka přitakal, a ledacos i ze Spencerova sociálního darwinismu akceptoval, leč redukovat jeho názory na představy těchto teoretiků nelze. Všechny pozměnil. Po svém. Stejně jako Schopenhauerovu "vůli". Tak jako Schopenhauer se však Nietzsche nerozmáchl. Už ne báze všeho organického i neorganického jsoucna. Redukoval a transformoval ji ve "vůli k moci" (voluntarismus), vlastní nadčlověku. Kretschmer¹⁰ napsal: "Nadčlověk je Nietzscheho vynález, jen spekulativní konstrukt, kombinace ´plavé bestie´ zdravého dávného hrdiny (...) a násilného vládce (...) Začátek a konec biologického vývoje postavy z dětství lidstva (...) jakási budoucnost lidského vývoje. Heroický člověk, nejvyšší zdraví a genialita (...) Taková kombinace neexistuje. Je to jen oslňující ideologie, biologicky však nesmysl." Störig²⁵ sumarizoval vyznění Nietzscheho filozofie do sedmi "anti": antimoralistický, antidemokratický, antisocialistický, antifeministický, antiintelektualistický, antipesimistický a antikřesťanský. "Zarathustra" měl být novým evangeliem a on prorokem kosmického zákona "věčného návratu". "Wiederkunft des Gleichen" ("neustálý návrat téhož"), idea těžko pochopitelná, vypůjčená prý od Hérakleita (z jeho zákona praohně, jenž vzplane, hasne a věčně se vrací) i od Pythagora (duše v koloběhu nových a nových zrození). Opět jen nespočet oslnivých formulací a básnický výklad, "hra sil, jejich vlnění a moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se navracející, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i s odlivem, jednota vzniku a zmaru" atd. Spousty slov, smysl tušíte, definovat to nelze, zbývá jen mýtus a po vědeckém poznání ani stopy. Konečný cíl lidstva? Žádný není. Proč? Svět se jen rodí a zmírá, nekonečně, leč věčnost je stálý tok, vrací se po dosažení jisté hranice do původního bodu, nic nového nevzniká a nic není věčné. A co ta nová morálka? Tu starou oprosťme od chiméry, zvané svědomí.^{1,3,6,9,10,11,13,15,16,21,22,24,25,29} Jen nadčlověk řídí svůj život principem věčného návratu, žije sub speciae aeternitatis. Lze to vůbec pochopit? Hlavní smysl pokroku? "Chov nadlidí." Nadčlověk však dnešní superman není.¹ Co davy prostředních, slabých a chorých? Nechť trpí nouzí. Nanejvýš trošku shovívavosti připusťme. Vůli k moci poskytněme volnou dráhu. Nový ideál je mimo dobro a zlo.¹⁹ Soucitu se zbavme. Jen slabí hlásají "svobodu, rovnost a bratrství". Války a odvaha vykonaly více velkých věcí než láska k bližnímu.¹³ Je to pouhé hlásání aristokratismu? Ozvěna známého Horatiova výroku "Odi profanum vulgus" ("Nenávidím sprostou lůzu")? Sotva, ač tím představa "panské morálky" trošku zavání.

Proč Nietzsche za svého "evangelistu" zvolil Zarathustru? Nevíme. Měl být reformátorem staroíránského (perského) a indického polyteistického náboženství, výrazem věčného boje dobra (bůh Mazda) se zlem (bůh Ahriman). Jeho "biblí" byla Avesta, po staletí jen v ústním podání, sepsaná semitským písmem až někdy ve 3. století po Kristu ve dvou jazycích (v sanskrtu a védštině). Legendární Zarathustra žil prý asi pět tisíc let před trójskou válkou, po mnoho let pobýval v horské samotě, aby poté lidem v nížinách zvěstoval své učení. Avesta ho idealizuje jako osobnost hlásající dobro, jako Mazdova vyslance, jenž nebyl bohem, nýbrž jen dokonalým člověkem. Jeho jméno vykládají filologové nejednotně. "Ustra" je velbloud, a tak snad "pán plavých nebo starých velbloudů." Pro Řeky a Římany to byl "Zoroaster" (snad "Zlatá hvězda"). Nietzscheho asi fascinovala jeho tajemná prorocká osobnost, do níž mohl vložit svou poetickým půvabem obestřenou nauku.⁸

Nietzscheho rodištěm byl malý městys Röcken u Lützenu, ležící na pomezí Saska a Durynska v okresu Halle (nedaleko bojiště, kde Valdštejn 1632 porazil Švédy a kde padl král Gustav II. Adolf). Narodil se v pietistické rodině luteránského pastora Karla Ludwiga (1813-1849), syna evangelického teologa Fridricha Augusta. Legenda rodu mluvila o jeho původu z polské šlechty a pradědeček "Niëtzky" emigroval prý z náboženských důvodů. Nietzscheho matka Františka, rozená Oehlerová, nepříliš vzdělaná a snad i poněkud intelektově podprůměrná, pocházela z farářské rodiny z nedaleké obce Pobles. Vdala se v sedmnácti, Nietzscheho otci bylo třicet. Prvorozený syn Friedrich Wilhelm se narodil tehdy osmnáctileté matce 15. října 1844. Rok po něm se narodila jeho sestra Elisabeth a zanedlouho i bratr Joseph, jenž jako dvouletý v roce 1850 zemřel po krátké nemoci, spojené s "křečemi". Prý šlo o "mozkovou mrtvici". Mezi pokrevně příbuznými z matčiny strany jakási z psychiatrického hlediska relevantní zátěž byla. Jedna matčina sestra spáchala sebevraždu, další "zešílela" a také u jednoho matčina bratra se rozvinula nějaká blíže neznámá duševní nemoc. Pokrevně příbuzní z otcovy strany byli naproti tomu zdraví a dlouhověcí, pouze jedna otcova sestra byla nějak "excentrická a hysterická". Friedrichův otec Karl Ludwig zemřel v pouhých šestatřiceti letech (1849). Jeho dcera Elisabeth šířila dle svých zvyklostí nepravdy o celé rodině. Mělo jít o následky traumatu lbi. Upadl na schodech. Krvácející ránu v záhlaví vskutku krátce měl. Za pár týdnů ho sílící bolesti hlavy a poruchy zažívání přiměly k návštěvě homeopata. Stav se zhoršoval a otec krátce před smrtí oslepl. Rodinný lékař dr. Gutjahr prozradil, že jeho choroba měla delší historii. Měl jakési podivné "stavy", snad i s křečemi a s poruchou vědomí. Zhroutil se s otevřenýma očima do křesla a sedával v něm bez hnutí i několik hodin, nehovořil a byl "obluzený". Ztratila se jeho schopnost artikulovaně hovořit a jeho žena byla nucena luštit smysl jeho občasných výroků. Přestával poznávat lidi kolem sebe, býval zmatený a hlasitě křičel. Pitval ho nějaký vojenský lékař. Nalezl "změklé místo v mozku". Snad šlo o mozkový nádor (gliom?). Souvislost jeho smrtící choroby s traumatem lbi si dcera Elisabeth očividně vyfabulovala a ani sám Nietzsche s ní srozuměn nebyl. Spekulace o mozkové chorobě Nietzscheho otce s jeho syfilidou (zděděná lues) byly scestné. Vrozenou lues získá dítě výhradně od infikované matky. Nietzscheho matka syfilidou netrpěla a zemřela v 71 letech v roce 1897. Nietzsche se nikdy nezbavil obavy, že i jeho po otci postihne "zlé dědictví" a že předčasně zemře. Möbius¹² připouštěl možnost dědičné degenerace ("Entartung"), jak to odpovídalo v té době všeobecným představám v medicíně. Převládala představa, že všechny mozkové choroby jsou dědičné. Obavy vzbuzovaly i zprávy o osudech Oehlerovy rodiny. Když nic jiného, tak v jejím příbuzenstvu mělo být i cosi "melancholického". Oba rodiče Friedrichovy matky byli mimořádně vznětliví a své přečasté výbuchy vzteku nedokázali zvládnout.

Friedrichův porod byl normální, jeho raný psychomotorický vývoj nikoliv. Do tří let nemluvil, pak ale vše záhy dohnal, takže již ve čtyřech letech uměl číst a psát. Měl být vzdorovitý a ve vzteku se prý válel po zemi. Prý míval v dětství i krátké absence. Sám Nietzsche vyprávěl, že až do svých sedmnácti let míval "epileptoidní stavy bez poruch vědomí".¹⁵ Žádná forma dětské epilepsie však u něj doložena není. Dramatické okolnosti otcovy smrti ho navzdory jeho věku pouhých pěti let poznamenaly na celý život, a tak se nikdy reminiscencí na otcovu smrt nezbavil. "Hlas na smrt nemocného otce se mu vryl do paměti, sténající, chroptící, neartikulovaný nelidský"⁹ Vláda pobožných žen, jak v době předškolní, tak i později (matka, babička, tety, služky) měla jeho osobnost stigmatizovat. Stalo se to žírnou půdou hlubinně-psychologických spekulací psychoanalytiků. I někteří Nietzscheho současníci odkrývali v jeho osobnosti "rysy ženskosti". Asi právem, sotva však následkem mládí mezi ženami bez otcovské autority. Záhy se dozvíme o jeho k homosexualitě tíhnoucím založení. Někteří se vyjádřili jasně. Basilejský přítel, teolog Franz Overbeck (1837-1905): "Připouštím, že se Nietzscheho nemužnost projevovala nejvíce v jeho styku s muži."⁹ Německý profesor psychiatrie Günter Schulte (1982): "Jeho filozofie je filozofií ženskosti v muži." Venzmer²⁹ řekl, že "jeho erotika byla nedostatečně vyvinutá (...) nikdy neměl poměr, nikdy nebyl milován žádnou ženou a ani on sám nikdy žádnou ženu opravdu nemiloval."

Rok po otcově smrti musela rodina faru v Rückenu opustit a přesídlila do Naumburku (Naumburg na Sále v okrese Halle je i pro nás zajímavý - je v něm socha i chrám svatého Václava, patrona města). V jihovýchodní části města koupila Nietzscheho matka dům, v němž bydlela až do smrti. Zřejmě pomohlo dědictví po otci, jelikož matce byl vyměřen velice skrovný důchod (47 tolarů ročně). V Naumburku chodil Nietzsche do základní školy a poté do místního gymnázia a ve 14 letech získal stipendium ke studiu v luteránském internátě "Schulpforte". Jako alumnus v něm strávil šest let. Prospěch měl s výjimkou matematiky výborný, vynikal v němčině, latině a řečtině. Chápu jeho povzdech, že mu matematika hrozila zhatit celý život. Internát byl proslulý "prušáckým drilem". Nietzsche v něm navázal více přátelských kontaktů a jeho homoerotické sklony se mohly skrytě prosazovat ve vztahu ke spolužákům. Píše se o jeho mileneckém vztahu k výbornému kreslíři Quido Mayerovi. Těch zájemců bylo víc. Sblížení už ve Schulpforte, intimní vztahy později. Příteli Carl von Gersdorffovi kdosi v té škole vyhrožoval, že prozradí, jak se dvořil mladším žákům, později z něj byl mnohaletý Nietzscheho intimus. Jím byl i pozdější lipský filolog Erwin Rohde (1845-1898). Když se v roce 1876 zasnoubil, Nietzscheho to zdrtilo. A co napsal o Pfortě berlínský spisovatel, lékař a psychoanalytik Georg Groddeck (1866-1934), od něhož Freud přejal termín "id" čili "ono"? O "milkování mezi hochy" se dobře vědělo. Také se nalezly zdravotnické záznamy z Pforty. Nietzsche se hlásil nemocným často: bolesti hlavy, katary, žaludeční potíže aj. V roce 1864 Nietzsche maturoval a počátkem září toho roku odjel do Bonnu. Měl studovat teologii, brzy toho však nechal a věnoval se filologii pod vedením tehdy proslaveného filologa Friedricha Wilhelma Ritschla (1806-1875). Ritschl přesídlil do Lipska a Nietzsche ho již v roce 1865 následoval. Věnoval se studiu starých jazyků, napsal i několik článků, takže nadšený Ritschl ho ještě před ukončením jeho studia v Lipsku doporučil univerzitě v Basileji, která hledala profesora filologie. Čtyřiadvacetiletý Nietzsche přesídlil tak v roce 1869 v doprovodu své sestry Elisabeth do Basileje (sestra mu tam vedla domácnost), stal se profesorem, ač mu byly uznány závěrečné zkoušky v Lipsku až dodatečně s poukazem na jeho filologické články. V Basileji působil deset let. Ač zdráv nebyl a trpěl mnoha tělesnými strastmi, uznali ho v roce 1867 schopným vojenské služby v pruské armádě u dělostřelců v Naumburku. Trvala jen krátce. Při naskakování na koně se zranil na hrudníku, rána se hojila per secundam, vznikla pištěl, kterou odstranil až v roce 1868 chirurg Volkmann v Halle. Armádou superarbitrován, hlásil se v roce 1870 jako ošetřovatel do války s Francií. Že by z německého šovinismu? Byl už švýcarským občanem a nikterak nesdílel nadšení Němců z porážky Francie.²² Na svou dobrovolnou službu těžce doplatil. Od raněných se nakazil úplavicí a difterií, obě nemoci prý bez následků překonal (léčen v Erlangenu opiem a taninovými klystýry), leč nelze vyloučit možnost tehdejší extragenitální luetické nákazy. Jeho churavění nebralo konce, v roce 1871 to byla žloutenka a "enteritis". Nevíme, od jakého věku ho zachvacovaly i více dnů trvající kruté bolesti hlavy a očí, zvracení a žaludeční potíže. Po desetiletém působení na basilejské univerzitě požádal o roční dovolenou a v květnu 1879 byl penzionován. Město Basilej mu do konce života vyplácelo rentu ve výši 3000 franků. Následujících deset let strávil jako "putující uprchlík"²⁹ s častou změnou pobytu (Švýcarsko, Itálie, Francie, jen málokdy a nerad Německo). Byl meteorotropní a úleva někdy se změnami pobytu souvisela. Později pobýval nejdéle ve švýcarském Engadinu v malém hotýlku ve vesnici Sils Maria. Jeho aktivní život skončil dne 3. ledna 1889 v Turíně. Následovalo už jen živoření na psychiatrických klinikách a mnohaleté "zatmění duše" v péči matky (Naumburk) a nakonec sestry Elisabeth (Výmar). Zemřel v noci ze 24. na 25. srpna 1900 ve věku šestapadesáti let. Bezprostřední příčina smrti? Někteří píší o "mozkové mrtvici", jiní o pneumonii.²

Jaká byla jeho premorbidní osobnost? Ellenberger¹ míní, že jeho osobnost jednoznačně charakterizovat nelze a že existuje příliš mnoho výkladů, nezřídka rozporných. Introvert, "nervózní" sangvinik nebo cholerik, přátelský, vlídný a zdvořilý, abstinent a nekuřák, střídmý v jídle, milovník sladkostí, hudebně nadaný a bez smyslu pro humor. Jazykově mimořádně nadaný, stal se filologem antických jazyků, svou mateřštinu ovládal skvostně, leč přes svou lásku k Itálii překvapivě nikdy italštinu dokonale nezvládl. Fyzicky zdatný, výška 171 cm,¹⁵ dle jiných 180 cm,³¹ dobře živený s váhou kolem 75 kg, silně krátkozraký. Z jím postulovaného "nadčlověka" mu chybělo vše a jeho soucit s trpícími lidmi byl pověstný. Jeho výroky o "plavé bestii" určitě z jeho vlastní osobnostní struktury nevyvěraly. Pevná vůle, píle a pracovitost, superlativy se sklonem k přehánění až fanatismus (nadšení i nenávist). "Degenerovaný psychopat", schizotymní typ až schizoid, hysterik, onanista, homosexuál, bisexuál, deviant, sadomasochista atd.? Tomuto "značkování" se nevyhnete ani v úsudcích renomovaných psychiatrů. Dle jednoho mýtu prý i samotář, dokonce "poustevník". To však nesouhlasí, přátel měl nepočítané, korespondence s nimi se zachovala a "poustevničil" až v pozdějších letech, a to jen čas od času, nejvíce v Sils Maria. Báchorky i pravdy o jeho podivínství berme obezřetně. Co v něm probudila jeho paralýza a co v něm bylo už od mládí? O to se přou jeho biografové od pradávna. Ani spekulanti nechybějí. Luetickou nemoc mozku někteří dokonce popírají. Nedivme se, že to dělala i jeho nacistická sestra Elisabeth. Přidali se i další.⁵ Nietzsche a progresivní paralýza? Kdeže! Jako bychom to u nás neznali. Přiznat luetickou infekci mistra Smetany? Ani nápad! Raději lhát než kápnout božskou, že? Pohanět čest národa? Vyloučeno.

Na řadě je Nietzscheho sexuální orientace. Téma choulostivé. Není lepší o tom nemluvit? A tutlat to a zastírat tak, jak to dělal i sám Nietzsche? Už první životopisec Möbius¹⁵ se vyslovil opatrně: "Slabý pohlavní pud, vědomé sexuální vzrušení ve vztahu k témuž pohlaví se tím nemíní." Hned obezřetně však dodal: "Někteří naznačují možnost homosexuality, hlavně ve vztazích k některým žákům v Basileji, ale oprávněné to není." Jiní se raději nevyslovili ani tak. Lange-Eichbaum¹¹ napsal: "Slabý pohlavní pud, nicméně normální." Někteří tvrdili, že Nietzsche za studií v Lipsku erotické kontakty s ženami tu a tam míval, nikdy však nešlo o déletrvající vztah k ženě.¹⁵ Lange-Eichbaum¹¹ napsal, že Nietzsche "znal jen bordel nebo platonické vztahy k ženám". Jako homosexuál musel být nanejvýše opatrný. Za pohlavní styk s osobou téhož pohlaví dostal tehdy Němec až pět let vězení. A v Itálii? Nic. Nezvýšilo to Nietzscheho příchylnosti k Itálii? Kdy si svou sexuální odchylnost Nietzsche poprvé uvědomil? Bez pochyb za svého šestiletého pobytu ve Schulpfortě. Už jsme řekli, jak ho zdrtilo, když se jeho milovaný přítel ze Schulpforty Rohde v roce 1876 zasnoubil. I homoerotická literatura se těšila jeho oblibě. Nadchl ho Anakreón (řecký básník ze 6. století). Pár jeho básniček si opsal. Ti mladí chlapci krásní jak bohové. A Platónova "Hostina" s obdivem "chlapecké lásky"? Uchvátila ho. Obdiv lorda Byrona (1788-1824) neznal mezí. Důvod? Köhler⁹ píše: "Od incestu a pederastie po sadomasochismus a transvestitismus." Proč byl právě Byron jeho první inspirací? Rozhodl se ještě ve Schulpfortě, že oslní spolužáky svou novelou "Euphorion". Zůstala fragmentem, nikdy ji nedokončil. Ve druhém díle Goethova "Fausta" zazáří krásný Byronem inspirovaný "Euphorion", syn bájné Heleny a Fausta: "Mladý a svěží jsem!... Stále výš chci vystupovat, dále zírat napořád.... O míru sníte vy? Sni, kdo má na sny kdy! Válka, tak dnes to zní, triumf a vítězství!" Prahne po bojích, je však zasvěcen zkáze. Nietzscheho Euphorion hrdinskou postavou zdaleka nebyl. Dle Köhlera⁹ byl "unaven neřestným životem, začíná již pociťovat jeho následky. Kdo rozhazuje semeno, tomu měkne mozek, tomu vysychá mícha, tomu šílenství svítí na krátkou cestu ke smrti." Hřešil s oběma pohlavími, přivedl do jiného stavu jeptišku a svedl jejího bratra k masturbaci se známými smrtelnými následky. Onanie jako příčina šílenství, melancholie a slabomyslnosti. Byly Nietzscheho odkazy na lorda Byrona vůbec oprávněné? Byron zplodil se svou nevlastní sestrou Augustou Leighovou dcerku a incestu se dopustil. Ale i sadomasochismus a transvestitismus? Píše-li básník o sexuální deviaci, neprozrazuje tím přece svou vlastní. Byronův "Don Juan", sadismus týrání a průnik do harému v ženském převlečení? V "Larovi" transvestitka v roli pážete a maskulina? Nietzscheho sadomasochistické sklony si z toho pár "znalců" vyvodilo. Evidentní nebyly, snad jen zátěž nočních můr. Pravda, ten jeho postulát vzdát se milosrdenství vůči bližním poněkud ideativním sadismem zavání. Sklony k masochismu vyloučíme, trans-vestitické choutky též. S homoerotickou orientací stejně nemají nic společného. Jenže co šílenství a smrt jeho otce? Že by tenkrát ona ostře proskribovaná masturbace byla ve hře? Nietzscheho to asi napadalo, "měknutí mozku", že? Onanie je vrah a snad postihne i jeho. A rajská Itálie, pláže u Janova, vyjet si na noc s italským mladíčkem ve člunu na moře; nejvíc však Sicílie, ráj homosexuálů 19. století. V Messině ani v Taormině ho neznal nikdo. Sicílie byla jeho Arkádií, ostrovem erotické blaženosti. Köhler⁹ připomíná homosexuálního André Gida (1869-1951) a slova o něm od Trumana Capota (1924-1984): "Umíte si představit tohle staré prase! Byl už tak zkostnatělý, že ve svém věku proháněl nahoru a dolů ulicemi Taorminy patnáctitelé chlapce a vodil si je na odpoledne, na čas siesty, do své ložnice." Riziko prozrazení ani na Sicílii pominout nešlo. A všichni ho nabádali, aby se oženil. Představa neúnosná, přesto dvakrát o ruku požádal. V roce 1876 Holandanku Mathildu Trampedachovou, později Lou Andreas-Salomé, o níž si záhy povíme víc. A stejně se prý o něm roznesly jenom pomluvy. Měli ho zradit někteří přátelé.

Lou Andreas-Salomé (1861-1937), mimořádně půvabná, inteligentní a vzdělaná spisovatelka, se narodila v Petrohradě generálovi carské armády Gustavu von Salomé (1804-1879), jenž pocházel z hugenotské rodiny, která opustila Francii po revoluci a přesídlila až do Pobaltí, kde se poněmčila. Její matka Louise Wilmová (1823-1913) měla německé a dánské předky. Doma se mluvilo německy, méně francouzsky a rusky. Byla vychovávána v duchu protestantského pietismu. Ruské křestní jméno Ljola nedokázal holandský duchovní Henrik Gillot (1836-1916) vyslovit, a tak ji překřtil na "Lou". Do duchovního se Lou zamilovala a ženatý Gillot se ji pokoušel svést. Lou mu dala košem. Po otcově smrti (1879) opustila Rusko a putovala v doprovodu své matky Evropou. Studovala na curyšské univerzitě religionistiku a dějiny umění.²⁷ K zotavení z plicní tuberkulózy odjela v roce 1882 do Říma a v domě volnomyšlenkářské baronky Malwidy von Meysenburg se seznámila s podivínským židovským spisovatelem Paulem Réem (1849-1901). Byl synem pomořanského statkáře ve Stibbe. Poněkud zarážející, byl přece Žid, přesto statkář v Prusku? Rée vystudoval v Německu práva a filozofii. Nebyl "přírodovědcem", jak někteří píší.²² Homoeroticky založený Rée byl Nietzscheho intimním přítelem a inscenoval v roce 1882 jeho pověstmi opředené setkání s Lou v chrámu svatého Petra ve Vatikánu. Cituje se Nietzscheho výkřik při jejím spatření: "Z jakých hvězd jsme jeden druhému spadli?" Rée Lou všude doprovázel, sexuálním partnerem však zřejmě nebyl. Lou psala o jeho "ochablosti" (rozuměj: impotenci). Vědělo se to a zasvěcenci se posmívali, že je její "gardedámou". Rée řešil problém vzniku etiky a s Nietzschem o ní diskutoval. Jeho spis "Původ svědomí" vyšel v roce 1885. Z těch diskusí si Nietzsche odnesl hodně. Svědčí o tom jeho kniha o genealogii morálky z roku 1887 ("Zur Genealogie der Moral"). Rée vystudoval dodatečně medicínu a naposled byl chudinským lékařem nejdřív kdesi v Prusku, posléze ve švýcarském Engadinu. Lou Nietzscheho okouzlila. "Je to nejinteligentnější ze všech žen," napsal.²⁷ Nabídl jí sňatek. Její odmítnutí asi tušil. Vztah pohříchu trapný. Nietzsche nebo Lou navrhli i spolužití ve třech. Nikdy k němu nedošlo. Lou se s Nietzschem setkala krátce čtyřikrát,³¹ leč s výjimkou pouti ke kapličce na italském kopečku sv. Františka Monte Sacro byli vždy pod dohledem (matka Lou, Nietzscheho matka nebo sestra). V durynském Tautenburku si Nietzscheho matka povzdechla: "Buď se syn s tou dívkou ožení, nebo se zblázní nebo zastřelí." Nietzsche vzal Lou s sebou k Richardu a Cosimě Wagnerovým v Triebschenu u švýcarského Luzernu, kde se udála divná historka. Nietzsche chtěl společnou fotografii "svaté trojice". Na dvoukoláčku Lou s důtkami v ruce, po stranách oje Rée a Nietzsche. Co ty důtky? Symbol masochismu, že? Byla Lou pro ně symbolem oné sadistické Dominy? Knížku "Venuše v kožichu" (1870) rakouského spisovatele Leopolda Sachera-Masocha (1836-1895) Nietzsche obdivoval. Nejen pro "masochismus", možná i pro nezdařený pokus "žití ve třech" (Sacher-Masoch, Armand a Wanda). Román končí takto: "Že žena ... jak teď přitahuje muže, je jeho nepřítelem a může být jen otrokyní nebo despotickou vládkyní, ale nikdy jeho družkou." Co na to "Zarathustra"? "Čím je žena pro muže? Nejnebezpečnější hračkou."²⁰ Je dobře možné, že si někteří vyfabulovali Nietzscheho neexistující "masochismus" jen z těch důtek v rukou Lou na snímku "svaté trojice". Nenávist Nietzscheho sestry Elisabeth k Lou byla bezmezná. Snad to započalo v Tautenburku v Durynském lese, kde se s Lou setkaly a Elisabeth prý rozlítilo, že ve vlaku flirtovala s jejím mužem.⁹ Lou o Nietzschem psala vždy jen pozitivně.²⁷ Lou i Rée se stali Nietzscheho domnělými nepřáteli. Zvratů od blouznivého obdivu k nenávisti bylo v Nietzscheho duši víc (k Wagnerovi a jeho ženě Cosimě, k Schopenhauerovi aj.). Osudy oslnivé Lou byly později spjaty s životem básníka Rainera Marii Rilkeho (1875-1926). V roce 1887 vstoupila Lou do podivného manželství s německým orientalistou Friedrichem Carlem Andreasem (1846-1930), nikdy však spolu manželsky nežili. Andreas se stal otcem dcery Marie s hospodyní Stephanovou a po jeho smrti Lou jeho dcerku adoptovala. Pozoruhodný byl i její vztah k Sigmundu Freudovi (1856-1939) a k jeho žákům. Osobní kontakt s Freudem navázala Lou v roce 1911 na psychoanalytickém kongresu ve Výmaru, kam ji doprovázel o patnáct let mladší švédský neurolog Paul Bjerre (1876-1963), do Lou zamilovaný. V roce 1912 ji Freud pozval k sobě do Vídně, a Lou dokonce bydlela nějaký čas v bytě Freudových. Bývala účastnicí středečních schůzek Freudových stoupenců, chodívala však i na čtvrteční schůzky stoupenců Adlerových. Své zážitky z kontaktů s psychoanalytiky (kromě Freuda Adler, Jung, Stekel, Rank, Federn, Sachs, Ferenczi, Eitingon a Tausk) vylíčila v knížce "Ve škole u Freuda" ("In der Schule bei Freud"). V létě 1912 se stala členkou vídeňského psychoanalytického sdružení. Freud ji hodnotil kladně. Setkali se později ještě několikrát, naposled v roce 1928. Freud říkal, že je Lou "básníkem psychoanalýzy", on jen prózou. Lou ukázala na úzké souvislosti Freudovy nauky s Nietzscheho idejemi. Stala se praktikující psychoanalytičkou a zesnula v roce 1937 v Göttingenu v šestasedmdesáti letech.²⁷

Wagnerovu hudbu Nietzsche zpočátku nezměrně obdivoval. Židovská manželka jeho filologického učitele a příznivce v Lipsku Ritschla seznámila Nietzscheho za jeho studií v Lipsku s Otilií Brockhausovou, Wagnerovou sestrou, a Nietzsche se u ní poprvé s tehdy již pětapadesátiletým Wagnerem setkal (1868). Jeho blouznivé nadšení Wagnerem bylo nezměrné. Podivné jsou zprávy o jeho postojích ke známému Wagnerovu antisemitismu a k nekritické heroizaci germánské minulosti. Ve své první tvůrčí fázi, kdy byl Nietzsche plamenným stoupencem iracionálního dionýského principu, zahrnoval Wagnera oslavným holdováním jeho nezměrné genialitě. Richard Wagner (1813-1883) ho pozval k návštěvě svého švýcarského sídla a Nietzsche ho prý nejméně dvacetkrát v Triebschenu na "Vierwaldstätter See" navštívil. Ostatně z Basileje to daleko nebylo. Po své první návštěvě Wagnerových v roce 1869 napsal spisek "Richard Wagner v Bayreuthu" (1870). Wagnerova "heroická" oslava. Pak se to ale všechno zvrtlo. O těchto vztahových spletencích se dočtete ledacos dobrého i zlého, nicméně je tento zvrat ohromného přátelství do oboustranné nenávisti sotva pochopitelný. Obdiv k Wagnerově hudbě, leč i jeho záliby v germánských ságách a tu a tam, naposled v roce 1870, dokonce určité přitakání Wagnerovu antisemitismu.²⁴ Ke zlomu došlo v roce 1876. Dvaatřicetiletý Nietzsche si zajel do Bayreuthu. Dával se třetí díl Wagnerova "Prstenu Nibelungova" ("Soumrak bohů"). Co ho tenkrát proti Wagnerovi tak ohromně popudilo, jasné není. Víc lze pochopit jeho reakci na "Parsifala" v roce 1882. Prosťáček Parsifal potírá znamením kříže Klingsorovu tajemnou říši a pokřtí pohanku Kundry. Vykoupena umírá. Zneužití křesťanské symboliky, že? Nietzsche zuří. Od té doby je Wagnerovo dílo "barokizující, chorobné, vyumělkované a přepjaté", jen "přehlídka hysterických invalidů". I radikální odvrat od Wagnerovy světonázorové orientace následoval. Nietzsche jeho antisemitismus i Wagnerovo horlení pro "německost" a pangermanismus ("Germanentümelei") radikálně odmítl. Útok na Wagnera vyvrcholil ve spisku "Nietzsche contra Wagner". Bylo to jeho poslední dílo (prosinec 1888).¹⁵ Svého obdivu k Wagnerově manželce Cosimě, dceři Franze Liszta, původně manželce dirigenta Hanse Guida Büllowa (1830-1894) , se však Nietzsche nikdy nezřekl, ač Cosima příliš půvabná nebyla (vysoká, hubená, ošklivá). Měl ji za "masochistku" a srovnával ji s antickou Ariadnou (i Ariadna opustila aténského Thésea poté, co zabil krétského Mínotaura, a na Naxosu očekávala Dionýsa). Cosima jeho "ponurou zdrženlivost" za zcela přirozenou nepokládala. Tušila jeho homosexualitu? V roce Nietzscheho smrti se Cosima vyjádřila výstižně: "Člověk, který se jako on považoval za proroka, musí být bud monstrum, nebo blázen."⁹

A Arthur Schopenhauer (1788-1860)? Jeho filozofické dílo "Svět jako vůle a představa" objevil Nietzsche náhodou. Na podzim 1865 jako student bloumal ulicemi Lipska a dostal se do Rohnova antikvariátu. Nalezl Schopenhauerovo dílo. Byl to neprodejný "ležák". Vnitřní hlas ho vybídl, aby si ho koupil. Jeho obsah ho fascinoval. Stal se Schopenhauerovým ctitelem. Ne nadlouho. Od roku 1867 jeho ideje zavrhoval. Jeho bezbřehý pesimismus byl pro něj nesnesitelný. Rozplynula se i ostatní přátelství. Rohde se oženil. Von Gerstdorff zmizel z jeho zorného pole. Všechny dříve obdivované a milované Nietzsche ze své duše vytěsnil. Rée prý o něm šířil pomluvy a Lou jeho pověst docela zničila. Opravdu? Samozřejmě jen v jeho fantazii.⁹ Lou o jeho díle dokonce v roce 1894 napsala zdařilé pojednání "Friedrich Nietzsche ve svých dílech". A Wagner se nijak nemstil? Nietzscheho lékaři napsal, že Nietzsche je homosexuál, že moc masturbuje a že měl dvakrát chytit kapavku. Nietzsche zanevřel i na basilejského kolegu, kulturního historika Jacoba Burckhardta. Prý "dští záští" (jisté výhrady k Nietzscheho dílu měl). Nešlo už o paranoii? Od počátku basilejského pobytu Nietzsche sklony ke stihomamu měl. Lidé kolem se mu posmívají, že? Moc vzdáleno od skutečnosti to asi nebylo. Pár univerzitních kolegů říkalo, že "byl blázen, už když k nám přišel". Snad se i něco tutlalo o jeho zálibě v pohledných studentech. Jistého Schefflera vskutku sváděl. Nezavinila jeho paranoia ony nesčetné nenávistné zvraty v postoji ke dříve uctívaným a milovaným? Katalyzovala je sestra Elisabeth. Její pomluvy Lou a Réea Nietzsche na čas přešel, pak jim uvěřil. Jak to napsal Julius Zeyer v Radúzovi a Mahuleně? "Ta nenávist je vždycky nejprudší, co zaujímá místo lásky dřívější." Sestra Elisabeth byla jeho neštěstím za jeho života, a po jeho smrti ještě víc. Provdala se za zběsilého antisemitu, spisovatele a "kolonizátora" dr. Bernarda Förstera (1843-1889). Odjela s ním v roce 1886 na pár let do Jižní Ameriky, aby založili v Paraquayi "germánskou kolonii". Vrátila se nedlouho před bratrovou smrtí. Zůstali Nietzschemu ze starých přátel alespoň nějací? Za zmínku stojí jeho osobní sekretář, komponista Heinrich Köselitz (1854-1918) ze saského Annabergu. Nietzsche si ho přejmenoval na Petera Gasta. Jeho zásluhou bylo, že spolu s Nietzscheho sestrou Elisabeth shromáždil po Nietzscheho smrti jeho zbývající poznámky a aforismy. Vyšly pod titulkem "Vůle k moci" v roce 1906. Nemohl za to, jak Elisabeth některé písemnosti po svém bratrovi nestoudně zfalšovala.

(dokončení v příštím čísle)

Čes a slov Psychiatr 2011;107(1): 59 -59